Potkat prince

Michael Barnett

Účastník: Říkal jsi, že když vnímáš své bytí vědomím, tak jsi ve vědomí, ale jak si můžeš být vědom vědomí? Kde musíš být, abys sis uvědomoval vědomí?

Jak poznáš, že jsi uvědomuješ?

Účastník: Nevím, pro mě je to pocit. Vnímám energetický prostor jako pohyb a vědomí jako nehybnost.

Vědomí je něco, co můžete rozeznat, co můžete identifikovat, takže mi přijde, že to je nějaký druh projevu. Takže čeho je to projev? Abyste to zjistili, musíte hledat za ním. Vědomí je schopné rozeznat jedině to, co je hrubší než ono samo. Všechny věci, které jsou hrubší než vědomí, může vědomí rozeznat, ale může si být vědomí vědomo něčeho za ním samotným? Já myslím že ano, ale ale nemůže identifikovat nic co je za ním. Věřím ale, že že může rozeznávat, že samo není základem bytí, že kde stojí není prvotní poloha.

Tohle je způsob, jakým se k lidstvu dostala celá víra, celý koncept Boha. Lidské bytosti se rozhlédly kolem a uviděly celé veliké stvoření a řekly, „Teda, tohle muselo být větší vědomí, nebo větší bytost, která stvořila tohle všechno čeho jsme součástí.“ Evolucionisté říkají, že to není pravda, že všechno vzniklo samotným procesem evoluce, a že za tím není naprosto nic – že tím se dá vysvětlit všechno. Ale ve skutečnosti to nemůže vysvětlit všechno.

Co říkám já je, že cítím že je něco za vědomím, z čeho vzniklo vědomí a taky všechny věci, které si může vědomí uvědomovat. Něco, co nazývám prvotním.

Hodně lidí přišlo s nápady co je za tím. Někteří lidé, třeba vědci, přišli s názorem že za tím není nic, ale to je jenom názor a já říkám, že pro mě tam něco je.

Nevím úplně jak moc na tom záleží jestli si myslíte, že mysl je absolutní nebo jestli, jako já, cítíte, že je něco za ní – nejsem si jistý jestli na tom v praxi nějak zvlášť záleží, ale pro mě je to veliká úleva. Dokud si myslíte, že mysl je absolutním základem bytí, tak když mysl něco nedokáže pojmout, nebo vás nestačí uspokojit ve všech vašich otázkách, nebo i v tom jak žít, pak pocit že je něco za myslí, pro mě, ukončuje snahu vědět.

Když přijmete že je něco mimo mysl, pak víte, že to nemůžete „poznat“, přinejmenším ne obvyklým způsobem. Můžete si toho všimnout, otevřít se tomu, přijmout to a uvolnit se v odezvě na to, ale nemůžete to poznat.

Vždycky je v nás tahle hluboká touha poznat a když říkám, že je něco mimo, mohu říci, že opravdu tuším že to tak je.

To mi připomíná prohlášení křesťanského kněze, kterého se ptali: „Věříte opravdu v Boha?“. Odpověděl: „Jestli věřím v Boha? Dotýkám se Ho každý den.“ On to nemusí obnovovat každé ráno když vstane, „Ano, dneska budu věřit v Boha, protože to je moje práce.“ Je to realita. Samozřejmě víme, že by si to mohl jen představovat – věděčtí evolucionisté najdou vysvětlení procesů mysli, které dávají vzniknout této víře nebo důvěře, že existuje Bůh. Nemůže to dokázat, ale já jsem hodně chápavý vůči tomu co říká - „Dotýkám se ho každý den“. Považuji to prvotní za část mojí reality, nebo já jsem částí jeho reality.

Mluvím tu o přímém kontaktu s něčím, co už tam je; ne dělat kroky, prozkoumávat, atd. abychom se dostali blíž a blíž k cíli, ale přijmout to, že cíl už na nás čeká; vidět, že ne snahou, ale pouhým otevřením se, hledáním, vysunutím tykadel za nás samotné, dokonce i za naše energetická pole, nějak začneme tušit propojení s něčím co je věčné. Když získáme tenhle pocit propojování s něčím věčným, to znamená, že jsme přítomni v té naší části, která je věčná.

Jestli si umíte představit, i jenom na chvilku, že existuje tohle neznámo, nesmírné území za vaším vědomím, za vaším uvědomováním bytí zde, bytosti, jíž nyní jste, tak se zeptejte: Jak můžete tohle vměstnat do vaší představy sebe samého která se zabývá vaší každodenní realitou? Pokud dáváte veškerou vaši pozornost sobě samým a vašemu procesu, postupu a ambicím v životě, tak jak obsáhnete tenhle nesmírný, neznámý prostor? Nemůžete ho vzít a dát ho do vaší každodenní existence a identifikace s touhle existencí a když se mu neotevřete, tak v ní nebude obsažen. Samozřejmě pokud to je co říkám že to je, tak bude obsažen, protože je základem všeho. Ale vy to nebudete vědět, ba ani si toho nevšimnete. Budete to ignorovat, takže nebudete schopni využít jeho nezměrnosti. Bez něj bude váš život omezený – dokonce by se dalo říci triviální.

To mi připomíná jeden výrok George Gurdjieva: že účelem vašeho života je vytvořit duši a když neuspějete, vaši energii dostane měsíc. Myslím že poukazoval na něco ve smyslu toho o čem teď mluvím – najít tu hloubku, ten přesah, tu věc, která není obsažena v aktivitě života.

Jak všichni víte, moje vlastní zkušenost se mnou samým byla, že v okamžiku kdy jsem uviděl, že moje mysl a její aktivita mi nikdy nepřinesou to, co jsem cítil že chci v životě najít, tak se její moc okamžitě ztratila.

Takže se vás všech ptám, jaká je vaše orientace? To je opravdu důležité, protože jakákoli je vaše orientace, tak energie kterou můžete najít v sobě nebo odjinud, půjde do směru vaší orientace. Jak to vidím, tohle je největší překážka zjištění, kdo opravdu jste. Dívám se na lidi a vidím – řekněme duši – jejich duše, a vidím celistvost jejich potenciálu. Vidím jak tenhle potenciál je tažený nějakým směrem k nějakému záměru, doufání nebo přání, něco co věříte že vám přinese naplnění, štěstí nebo uspokojení, a vidím, že dokud energie cestuje tímhle směrem, nemůžete být ve vaší celistvosti.

Pak lidi přicházejí na semináře, zvlášť na určité semináře jako tento, a já vidím jak se ta orientace rozpadne – znovu a znovu. Večer před mým odjezdem na tenhle seminář byl Večer Nalaďování a dostal jsem pěknou krabičku čokolády od dámy, která právě absolvovala zimní skupinu. Říkala: „Zpátky z ráje, aspoň ti můžu přinést nějaké bombóny“.

Dostávám hodně postřehů, dopisů a zpráv od lidí kteří jsou během seminářů v ráji a pak skoro stejné množství dopisů a zpráv o tři čtyři dny později, kde se ptají kam se se to podělo. (smích) Já vám povím kam se to podělo: do každodenního života. Podělo se to podél čar vaší orientace a orientace se nezmění jenom proto, že jste strávili pár dní tady. Všechno co tady budete dělat je pokusit se získat něco, co vám pomůže dostat se dál podél čáry vaší orientace.

Moje orientace byla se usadit v tomhle místě, nechat ho vyrůst víc a víc, a do pekla se vším ostatním! Samozřejmě jsem se nestáhl někam do chýše v lese nebo tak něco, ale v zásadě tohle byla moje nová orientace. Stalo se to pro mě tou nejdůležitější věcí. Takže pak už to byla otázka toho, do jaké míry může můj život podpořit moji novou orientaci a ne naopak. Co by se dalo získat z obyčejných zkušeností co by zapadlo do toho zásobníku energie, který, jak jsem cítil, byl ten nejhlubší, jaký jsem mohl dosáhnout. Zatím pro skoro všechny ostatní to je naopak: Co můžu najít a použít z toho krásného období a těch objevů nových energií ve mně, abych vylepšil moji životní orientaci? Takhle to lidi dělají. To je to, na co jsme zvyklí.

Je to jako když jste krásná žena provdaná za docela dobrého chlapíka, pak jdete na večírek a potkáte prince, prince v úplně všech ohledech. Jste jím úplně přemožená, zamilujete se, strávíte s ním noc...možná s ním strávíte čtyři noci! (smích) Pak přijde čas rozloučení a on říká, „Ale já bych se chtěl s tebou oženit a vzít tě domů do svého paláce, který je plný nádherných věcí – a má taky nádherný meditační sál!“ (smích) Cokoli chceš. A vy řeknete, „Děkuju mnohokrát, ale jsem vdaná. On není nic zvláštního, ale je to on s kým jsem a jsem mu zadaná do konce života. Tak díky za nabídku,“ takže jdete zpátky k vašemu manželovi a občas sníte o tom jaké to bývalo mohlo být. Ptám se žen v téhle místnosti, stalo se vám to někdy? (smích) A samozřejmě to samé se týká taky mužů.

Pojímám to takhle světsky, protože vás to vlastně svírá stejně, jako váš manžel nebo manželka. Mít manžela nebo manželku se kterými jste, je to s nimi pěkné, máte děti, děláte spolu hodně věcí, jste zvyklí mít ho nebo ji jako neustálého společníka, probíráte spolu všechno a pomáhá vám když vám není dobře, a tak dále, vás svírá stejným způsobem. Manželství je fajn, takže pak prostě říct „Všechno je fajn, ale já musím jít“ by potřebovalo velikánskou energii, nebo spoustu odvahy, odvrátit se od něčeho v čem jste byli zapojeni možná po desetiletí a kde vás všechno drží na místě v tomhle energetickém poli vašeho života. Dokázat si sbalit tašku a odejít je hodně obtížné. Ale na určité úrovni tohle je to, co to obnáší. Ochutnat nějaké krásné věci a říct: „Nechci aby to byla jenom příchuť o které budu vyprávět a vzpomínat; chci aby to byla chuť mého života“.

Samozřejmě to neznamená že se stáhnete ze života. Je to vlastně vnitřní prohlášení o tom co je opravdu podstatné a co pro vás má opravdový význam.

Chci po vás opravdu hodně, přijmout tenhle jiný život, ale on za vámi nepoběží, nebude vás honit, nebude žebrat; prostě se vám ukáže ve své nádheře. Je to vlastně vnitřní rozhodnutí pro tuhle orientaci, a pak s vámi může být celou dobu.

Není to jako mýtus o Sisyfovi, kde on tlačí balvan skoro na vrchol kopce, odkud se zase skutálí dolů, a to se opakuje donekonečna. Takhle vypadá obyčejný život – nikdy vlastně nemůžete dosáhnout uspokojení. Ale s tímhle konkrétním balvanem, o kterém mluvím, to musíte udělat jenom jednou. Někdy je těžké ho udržet na místě, ale pomáhá vám to, že tenhle balvan, v podstatě, už je na vrcholu.

Představte si, že valíte do kopce, jste blízko vrcholu a pak to pustíte a kámen se kutálí dolů. Pravda je taková, že vy za ním nemusíte. Můžete zavřít oči a najít si nový balvan, protože on už je ve vás. Místo toho říct si: „Kde jsem to sakra byl. Už tři měsíce jsem nemeditoval. Musím začít zase znovu!“ Tohle nemusíte dělat. Zastavíte se, zavřete oči, „Jé, ahoj,“ a jste jste zase s tím.

Jaká obrovská pomoc to je! Nikdy nemusíte zoufat. Nikdy nemusíte říkat že to je nemožné, nebo že jste promarnili šanci. Tohle je běžná věc, kterou učitelé říkají svým studentům a učedníkům: „Minul jsi“. Nikdy to neztrácíte. Můžete se od toho odvrátit, ale ve skutečnosti to nikdy neztrácíte, protože je to přítomné uvnitř vás samotných. To je paráda! Máte vy ale štěstí!