Bez oddělenosti

Michael Barnett

V Číně žil před mnoha stoletími veliký malíř, a dozvěděl se o něm Císař. O malíři všichni věděli, že tvoří neskutečně realistické obrazy, skoro jako předloha samotná. Císař si ho před­volal ke dvoru a řekl: „Chtěl bych velikou mal­bu na zeď tohoto sálu.“

Malíř řekl: „Dobře, ale mám podmínku: nikdo mě nebude rušit a nikdo se nesmí na ob­raz podívat dokud ho úplně nedo­končím.“

A tak si malíř rozloží náčiní a začne malovat. Dny, týdny, měsíce ubíhají – uběhne několik let! Císaři samozřejmě dochází trpělivost, chce svůj obraz a taky chce zpátky svůj sál. A tak začne posílat malíři vzkazy: „Kdy bude můj obraz ho­tový? Trvá ti to už tak dlouho.“

Malíř říká: „Brzy. Už brzy bude hotový.“

Konečně přijde den odhalení obrazu. Císař sedí na svém trůně, kolem nastoupený celý dvůr a obraz je tam, přikrytý přehozem.

Malíř strhne přehoz a je to tu: typická čínská krajina s řekami, horami, cestami, lidmi co pra­cují na polích. Je to skvělý obraz, fantastický, ale Císař se zlobí, protože musel čekat tak dlou­ho. Tak říká: „Hmm, jde to, ale chybí tomu tro­cha realismu. Vypadá to nějak uměle, pokři­veně.“

Malíř se na něj upřeně podívá, hluboce, dlouhým pohledem. Pak pokrčí rameny, obleče si kabát, jde k obrazu, vejde do něj a zmizí.

Tohle je přesná metafora duchovního uvědo­mění: vejít do skutečnosti, která je všude okolo nás, a zmizet.

V podstatě není rozdíl mezi námi samotnými a zbytkem skutečnosti; popravdě nikde žádná oddělenost není. Ta oddělenost, kterou každý z nás vytvořil, musí být rozpuštěna; tahle touha po oddělené identitě se musí změnit. Vynořili jsme se z jednoty do naší oddělené i­dentity a cesta je otočit se zase zpátky, opačným směrem až do jednoty.

Oddělenost je mýtus, ale nabývá hodně konkrétních forem. Každá osoba si vytvoří pri­vilegované místo, ze kterého si vybuduje celý svět a dívá se z jeho perspektivy. Tuhle perspek­tivu pak srovnáváme s jinými a dostáváme se s nimi do konfliktu; hádáme se o ni, děláme kvůli ní kompromisy – a přitom je to jenom pohled na skutečnost ze vzdáleného indivi­duálního vesmíru. Je to jako ruka, která má pohled na zbytek těla a když ten zbytek těla rukou pohybuje, tak ona si to vykládá jako svoji vůli, své touhy, záměry, naděje.

Tohle je extrémně obtížný posun, z oddělené identity zpátky do stavu jednoty. Vyžaduje ztrátu toho, na čem zakládáme náš život, na čem hluboce lpíme a co se zdá být samotným smys­lem naší existence. Tohle pustit a být nede­fi­novaným prvkem obrovitého kosmu s bi­liony dalších prvků, to je olbřímí dílo.

Řečeno slovníkem energie – která je zá­kla­dem mojí práce a celého přístupu k životu – máme celý vesmír jako jednotu, vibrující urči­tým způsobem, a každá žijící individualita vibruje zase jiným způsobem; a úkolem je pustit se oddělené vibrace a nechat univerzální vibraci být v nás, takže se staneme, cítíme se, anony­mní.

Ale i když vidíte, že jde o tohle, stejně do­chází ke zmatení, protože jakékoli úsilí, které vyvinete abyste se dostali do původní vibrace, je samo o sobě oddělenou vibrací. Vyvinout úsilí zna­mená uvést novou neharmonickou vibraci za ú­čelem dosažení vibrace univerzální harmo­nie. Takže pro obra je tohle hodně choulostivá práce.

Skrze energetické meditace, jako je moje Bodyflow, je možné se přesunout do energetické úrovně skutečnosti a vnímat pocit prostoru bez hranic. Tím se dosáhne konečného triumfu, ale jen na jedné úrovni. Když pak člověk vyjde z e­nergetického prostoru, mysl pracuje starým známým způsobem, srdce reaguje stejně jako předtím, tělo si zachovává svá napětí a tlaky; celá osobnost je pořád zakořeněná ve svém vlastním vesmíru. Skrze energetický prostor může člověk ochutnat neměnný klid, který přichází když splyneme s tím, co je všude kolem nás, ale tohle se musí uskutečnit na všech rovi­nách.

Meditace jako Bodyflow naznačují princip, ale není to podstata. Princip se musí stát sku­tečností na každé úrovni: mysl, tělo, emoce, energie. Samotná vibrace každé naší jednotlivé buňky se musí vrátit do vibrace skutečnosti.

J. Krishnamurti, velký univerzální učitel, když psal o zážitku toho co v té době, když mu bylo dva­cet, chápal jako osvícení, říká:

Došlo mi, že musím sladit všechna svoje těla s Buddhovskou rovinou.

Jeho vědomí bylo otevřené, cítil se ve spojení s velkými mistry Buddhovské roviny, mistro­vské roviny, a v tomto stavu mu došlo, že se musí sladit na všech úrovních s touto Budd­hovskou rovinou.

Pohyb směrem k jednotě musí nastat na každé z možných úrovní; jedině pak nastane zmizení osobnosti a její znovuobjevení jakožto prvku vesmíru. To není jen čistý pocit podstaty; nakonec se všechno vrátí zpět k tomu jak to vypadá u obyčejné lidské bytosti, ale s tím vel­kým rozdílem, že člověk má také jednotu v pod­statě. To je kouzlo téhle cesty.

Tady je citát od Swami Purny, východního učitele, který pracuje na Západě:

Věda pouze potvrdila, že částice se nedají odlišit od prostoru, který je obklopuje. Proto k tomu abychom vysvětlili nějaký jev, museli bychom vysvětli všechny jevy.

Říká, že věda poznává, že částice existují pouze, když se po nich pídíme. Když je nehle­dáme, nejsou tam coby oddělené věci; nedá se odlišit částice a vesmír, ve kterém ta částice existuje; vše je ve styku se vším ostatním, vždy­cky. A tak Swami Purna říká, že se můžeme zaměřit na jakýkoli jev, ale ve skutečnosti toho o něm nemůžeme moc říci, aniž bychom popsali všechno.

Pro hledajícího to znamená, že zatímco je si člověk pořád vědom své individuální existence ve které nachází sebe sám, vždy si musí být vědom úplnosti, do které se vrátí na konci cesty.

Úplnost je pro hledajícího to, o co jde; není to jenom nějaká podružná věc na kterou má myslet, zatímco pokračuje ve svém životě. Toh­le může být správné pro někoho na půli cesty – mezi světským a božským – říct si: „Ano, vím že v životě jde o víc než je tohle, ale mám svoji rodinu a svoji kariéru, mám své ambice; vím že tohle není všechno, ale stejně, tyhle věci chci mít jako prioritu.“ Tohle je naprosto v pořádku, musí tu být lidé na půli cesty, aby drama mohlo pokračovat. Ale pro opravdového hledajícího se prvořadou věcí stává úplnost.

Další východní učitel, Vimala Thakar, píše:

Výzvou je být si vědom úplnosti, uvědo­movat si náš organický vztah s úplností a žít vprostřed složitosti života s tímto prostým vědo­mím.

Být si vědom úplnosti a našeho organického vztahu s úplností – ne jen našeho vědomého vztahu, nebo našich vědomostí o její existenci – je to fyzická záležitost, ne jen záležitost vědomí.

Satori je záležitost vědomí, ale jednota s ves­mírem je organická záležitost. Satori je prázdný kruh, kde všechno zmizí, kde je všechno a při­tom tam není nic konkrétního. Ale to není ko­nec. Po osvícení musí člověk udělat další krok a stát se dokonale neosvíceným.

Být dokonale neosvícený znamená být zase absolutně obyčejný. Ale obyčejní lidé nejsou absolutně obyčejní; jsou odděleně obyčejní, odstřihnutí a obyčejní, pokřivení a obyčejní nebo obyčejně pokřivení. Být absolutně obyčejný znamená být obyčejný způsobem, jakým je oby­čejný strom, jako květina, mrak, řeka jsou oby­čejné; prostě existuje naše právoplatné místo v přirozené existenci kosmického života. To je cíl.

Abychom se tam dostali, musíme projít skrze prázdný kruh, zkrze prázdnotu. Musíme být osvícení než se můžeme stát neosvícenými, protože dokonalá neosvícenost obsahuje ta uvě­domění a jednotu, které člověk najde v jed­notě osvícení, kde všechno pomine a existuje jen podstata.

I bez toho jsou určitě řeky řekami a hory horami, ale řeka je řekou tamhle a hora je horou onde a člověk je sám sebou, tady; všechno je stále oddělené. Ale v konečném uvědomění že věci jsou prostě takové jaké jsou, je s nimi člověk organickým způsobem a ne jen skrze vě­domí. Vidí, že jednota není pouze jednou ener­gií, jednou inteligencí, jedním vědomím, ale má také jedno tělo, jedno orga­nické tělo. A pak jsme tak obyčejní jako stromy, květiny, ptáci, řeky a nechceme nic víc.

Křesťanský teolog jménem Alan Keightley píše:

Názor, že být si vědom prosté reality je ex­táze, není v dnešní době úctyhodný ani popu­lár­ní.

Není to úctyhodné ani populární, protože pro Křesťana to prolamuje oddělenost mezi Bohem a člověkem: pouze skrze Boha a Krista může člověk dojít spasení. Ale když může člověk najít extázi skrze sjednocení s obyčejnou realitou, kde pak jsou modlitba, oddanost, sebeo­běto­vání? Kde je klanění se Pánu a kde jsou kněží?

Takže to není populární, ale je to fakt, že při navrácení k obyčejné neosvícené realitě je extází sama chuť života.

Zde je opět J. Krishnamurti:

Pocit nesmírné a nezměřitelné síly. Ne síly, kterou dala dohromady vůle nebo touha, ale síla jaká je v řece, v hoře, ve stromu. Je to stav, kdy každý tvar či touha a vůle úplně přestaly. Pro lidskou bytost v ní není hodnota, žádný zisk, ale bez ní lidská bytost není, a ani strom.

Je tam pocit nesmírné a nezměřitelné síly, pro­tože člověk je opět sjednocený s organickou realitou živosti; ne veliká síla toho, že „mám záměr“ nebo „já chci“, ani síla „já mohu“, kte­rou může smazat porážka, frustrace, chybějící spolupráce, nemoc – ale nesmírná a nezměřitelná síla, kterou má řeka, hora, tah života sa­motného, který už běží vesmírem po 16 miliard let a zrodil nespočet hvězd a kosmických aktivit. Být opět spojený s touto silou, jak to u lidských bytostí má být – kvalita původní, primární síly, být dostupný v jednotě, hrát si v jednotě, žít skrze jednotu – to je obyčejný, přirozený stav.

Aby se s tím znovu spojil, musí se člověk vrátit do kosmu, a aby se vrátil do kosmu, musí pustit sám sebe. Musíme vejít do okamžiku, cokoli to pro nás právě znamená. Nebude to jen harmonický rytmus kosmu, protože člověk ces­tuje směrem k tomu, ale ještě tam není. Bolest, trápení, frustrace, zlost, zranění, zoufalství, neštěstí – to všechno jsou energie a člověk do nich musí vejít a přitom nezapomenout, že všude ko­lem nás je úplnost, jejíž jsme částí a přesto jsme se od ní oddělili.

Ta absolutní, nepopiratelná, zjistitelná prav­da, že neexistuje oddělenost mezi jakoukoli ži­vou věcí a vším co je život, vším co existuje. Oddělit se znamená mít bolest, stálé utrpení na té či oné úrovni, protože jednota je náš zdroj, náš osud. Jak původní zdroj, tak konečný osud jsou jedno a totéž: jednota s tím, co jsme a vždy jsme byli, ale ztratili jsme to, protože jsme si každý rozjeli svůj oddělený vesmír. Jsme odpad­líci, a proto jsme ztratili své kořeny. Všichni jsme ztratili kořeny.

Tyhle kořeny nejsou v našem nadvědomí, nejsou v hloubkách našich překrásných srdcí – i když si to někdy rádi myslíme – a taky nejsou v našem porozumění nebo naší inteli­genci. Tyhle kořeny jsou v organické realitě života samotného ve všech jeho projevech, a všechny tyhle projevy jsou vlastně jedno a to samé. Člověk může najít tolik různých aspektů, tolik různých projevů – každý jedinečný, každý specifický; ale nakonec je to stejné pro každý z nich.

Cokoli menšího než dokončení této cesty je selháním; ne z hlediska naší lidské podstaty, ale z hlediska našeho konečného osudu.

To je konečné dílo: sjednocení s organickou realitou všech živých věcí, zmizení odděleného já a připojení se k jedinému tanci všeho kosmic­kého života naším bezchybným, jedinečným, individuálním stylem.

Ten styl tam pořád bude. Každý strom je jiný, každý lístek, každá vločka sněhu – a co teprve něco tak organicky komplexního a mno­hotvárného jako lidský druh? Samozřejmě že tenhle styl bude rozkošně originální, ale stále částí jednoty; ne oddělený, ale ruka v ru­kavici.

Převzato z “One”, 1997.